co jsou zrnkohry

o tom, že cesta k pracovnímu naplnění nemusí být nutně strastiplná


---

Co je Granum paradisi, už možná víte. Pokud ne, jen stručně vysvětlím, že jde o facebookovou platformu, kterou jsme založili spolu s Vojtou Frančem jako skleník pro ty, kdo touží dát šanci semínku svých darů. Můžou být přitom v různé fázi obdělávání. Možná to své semínko sotva nehmatávají, možná je vidí zápasit s tvrdou krustou zaschlé hlíny, možná už je jejich zrnko vzrostlé, ale jaksi živoří. O tom všem už na Granum paradisi čile diskutujeme a sdílíme své zkušenosti.


Snadno a rychle jsme se s Vojtou dohodli, že i přes svou závažnost bude naše počínání hravé. Principu hry věříme z mnoha důvodů.


Nuda? Past? Lockdown? Kdepak. Ideální čas pro Zrnkohru. Foto via Pinterest.

Jednak máme sami hru jaksi v krvi a od našich prvních rozhovorů a první spolupráce jasně vidíme, že naším "jak" je hravost. Ne ve smyslu zábavy za každou cenu, dnešního všudypřítomného vyprázdněného hedonismu, kultu zábavy a "zážitku". Ale ve smyslu situačnosti. Hra je obvykle situační. Jsou v ní figury a více či méně usoustavněné interakce. Cosi jako pravidla. Právě na potenciálu situace jsou založeny jak Vojtovy terapeutické postupy, tak i moje doprovázení lidí k vůni jejich duše. Hra, situace, obsahuje ničím nenahraditelnou vrstevnatost, mnohovýznamovost, tvárnost a hlavně systematické uplatňování čehosi zcela zásadního, čeho si naše pracovní kultura vlastně vůbec nevšímá: a tím je styl. Naše "jak". Ačkoli si myslíme, že nejdůležitější pro nalezení toho "našeho" povolání je "co", ve skutečnosti je jím přinejmenším stejně tak i ono "jak". Ono "jak" obsahuje vše: v jakém typu činností se nám bude dařit, jakou úroveň komplexnosti zvládneme i to, čím se budeme přirozeně odlišovat od jiných. Mít styl není vůbec, ale vůbec jen otázka módy. A opravdu to není nic povrchního.


Hra jde také ruku v ruce s jinou formou prožívání, než jaká provází racionální analýzu. Podívejme se, co vyzařují děti, když si hrají, a když dělají úkoly. Hra člověka vtahuje, nejspíš aktivuje úplně jiná mozková centra než plnění úkolů, a hlavně mysli umožňuje sestoupit k jindy nedostupným obsahům - a právě ty potřebujeme vytáhnout na světlo. Je v tom kus Archimédova ráchání se ve vaně a jeho vítězoslavného "Heuréka!". V koupeli hry nás zkrátka napadají ty nejlepší věci.


Hra také povolává celého člověka, nejen jeho rozum. Především aktivuje smysly a všímavost vůči smyslovým vjemům. Pracuje s pocity. Různé hry navozují různé pocity - příjemné, nepříjemné, žádoucí, nežádoucí, udržitelné, neudržitelné. I to je jeden z aspektů, jež v souvislosti s prací bereme jen velmi málo do úvahy. Pocity jako by do práce nepatřily, pocity jsou zcela soukromé a oddělené od všech ostatních kritérií hodnocení práce. Pocity se náhle provalí, až když člověk neví kudy kam. Z pohledu naší civilizace přicházejí validní informace pouze ze strany rozumu a analýzy zbavené subjektivity. Ale právě touto cestou lidé dospívají k pocitu zdrcujících životních zklamání: proč necítí naplnění, když si můžou všechny zracionalizované položky úspěchu poctivě odškrtnout?



Než jsem dospěla k tomu, co dnes dělám, hodně jsem si hrála. Nemůžu říct, že by mi při tom bylo veselo - bylo to těžké období. Vlastně jsem ani nevěděla, že to dělám. Člověk mnohdy vidí smysl svého počínání až s jistým odstupem. Pracovala jsem několik let jako personální konzultantka - hledala jsem pro různé firmy vhodné kandidáty na obtížně obsaditelné pozice, hlavně ty inovativní, kde nestačí jen vyvěsit pracovní inzerát - a při té příležitosti jsem objevila širou krajinu osobního rozvoje. Osobní rozvoj je jednou z disciplín řízení lidských zdrojů - zní to strašně, vím, ale je v tom i mnoho dobrých myšlenek. Jejím cílem je, dalo by se říct, dostat z člověka to nejlepší: identifikovat jeho potenciál a vytvořit mu optimální podmínky k růstu. Pokud ovšem náš potenciál a jeho růst řídí někdo jiný než my sami, je otázkou, komu ve výsledku slouží. Přinejmenším je třeba říct, že takto řízený přístup bude vhodný pro ty, kdo jako životní prioritu vnímají zájem organizace, pro niž pracují. Pracuje-li nadšený ochránce přírody pro Greenpeace, proč ne. Přesto cítím, že jeho rozvoj se někde zastaví, ačkoli by nemusel.


V tomto rámci jsem se setkala se spoustou balastu a spoustou nedocenitelných rad, za něž dám ruku do ohně, protože sama na sobě vidím, že fungují. Obecně bych řekla, že je zcela zásadní rozdíl mezi těmi, kdo recitují příručky, a těmi, kdo prošli těžkou krizí a našli cestu, jak z ní ven.


A to bude můj příspěvek k Zrnkohrám: jednak nápady těch, co "to" mají odžito, navíc prověřené osobní zkušeností; a pak vlastní postřehy.


Myslím, že Vojta se ve své práci také dotýká osobního rozvoje, jinak bychom se ostatně těžko mohli sejít na tomto projektu. Léčba a terapeutická práce jdou, zdá se mi, s osobním rozvojem přinejmenším ruku v ruce. Nemoc, ne-zdraví, potíže jakéhokoli druhu jsou velmi často prvním impulzem k cestě k sobě, k sebepoznání a seberozvoji, a později - u některých - i k přesažení sebe sama. Vojtovy hry tak budou mít jistě zase jinou chuť, jiný náboj. Jak budou přicházet z jeho i mé strany nebo od obou zároveň, přivoňte si k nim, ochutnávejte, požvýkejte, co vám lahodí, a hlavně si na jedno místo pište všechna svá zjištění. Protože hlavně o to jde. Smysluplné povolání najde jen málokdo přes noc. Spíš je to jakási časosběrná práce. Jak k tomu přistoupit, ještě nabídneme v dalších textech.


Můžete ten sešit nadepsat třeba...


... "Zrnkohry".

newsletter

©2019-2021 irena kozelská