ikony: guerlain mitsouko

o skřítcích a o tom, proč lidé s tajemným úsměvem mění svět


___

Kdybych měla říct, jaké parfémy by měl znát každý člověk, aby o sobě mohl prohlásit, že se neminul s těmi největšími, uvedla bych bez váhání perleťový Chanel No 5 a indigově sametový Shalimar od Guerlaina, přestože doba je taková, že ten druhý z nich už sotva najdete v parfumerii s pěti sty flakóny na policích.


Pokud bych ale měla říct, jaký parfém ve mně vyvolává nejsilnější emoce, jaký parfém bych se nebála označit přímo za zkapalněné prožívání, za niternost vyjádřenou vůní, byl by jím parfém Mitsouko od Guerlaina.


Padající útržky nachového hedvábí. Vítejte v Japonsku trojbarevných snů. Vyobrazení via Pinterest.

Mitsouko vytvořil roku 1919 jeden z největších parfumérů všech dob, možná vůbec největší, Jacques Guerlain, díky němuž svět parfémů, tak jak jej dnes známe, vypadá tak, jak vypadá. Jacques Guerlain nejenže vytvořil nebo dotvořil většinu archetypů, z nichž vznikly relativně ustálené parfémové skupiny, s nimiž se pravidelně setkáváte na tomto blogu formou "Synestetické mapy vůní" (naposledy zde), ale vložil do nich takovou krásu, oduševnělost a poselství, že v jejich nepohasínající záři nemálo vůni bledne nebo je doslova obviněno ze zbytnosti. Après l'ondée (1906), L'heure bleue (1912), Mitsouko (1919), Shalimar (1925) a Vol de nuit (1933) naladily základní tón vůní florientálních* neboli sladce květinových (v prvních dvou případech), chypré* vůní neboli mechových a kožených (Mitsouko a Vol de nuit) a konečně také vůní orientálních* čili pryskyřičných (v případě Shalimaru). Jacques Guerlain byl zkrátka tím, čím byl divadelnímu umění Aischylos, výchově dětí Jan Amos Komenský nebo moderní fyzice Albert Einstein. Otcem zakladatelem.


Mitsouko nese název podle hrdinky románu Clauda Farrèra Bitva z roku 1909, ve své době bestselleru, dnes ale díla téměř zapomenutého. Jeho příběh se odehrává roku 1905 v Japonsku, které Farrère velice miloval, krátce před bitvou u Cušimy, kde se střetlo japonské a ruské loďstvo. Mitsouko je jméno manželky mladého japonského aristokrata Jorisaky, lodního důstojníka japonské flotily, kterou portrétuje hlavní hrdina románu, světácký francouzský malíř Jean-François Felze. Mitsouko je také ztělesněním nedotknutelné krásy, protože tato žena, vzbuzující v mužích silné emoce, už sama žádné neprojevuje: je manželkou muže jistého postavení, a tak vlastní pocity rozpouští za maskou trpělivé důstojnosti. Mitsouko je svým způsobem ztělesněním portrétu s jeho tajemstvím: za portrétem je vždy někdo jiný než na něm a jeho zdařilost je přímo úměrná času, jejž máme chuť před ním strávit. V tomto čase se pak povětšinou setkáváme hlavně sami se sebou.


Kdo jsi? Kdo jsem? Vyobrazení Wangjie Li ze souboru Gejši via Pinterest.

V Mitsouko - teď mám na mysli parfém - jsem nikdy nevyčichala ani náznak bitvy, milostné vášně a vlastně ani japonskosti, a proto jsem po románu Bitva nikdy nepátrala a nikdy ho nečetla. Možná ale dělám chybu. Jacques Guerlain totiž s názvy svých parfémů mířil vždycky přesně a příběhy Shalimaru nebo Vol de nuit si s velkolepostí samotných parfémů, jimž propůjčily jméno, v ničem nezadají. Velká díla vždy vibrují stejnou naléhavostí ve všech svých částech.


Jak už jsem řekla, knihu jsem nečetla, ale tolik, co o ní vím, ve mně budí dojem, že to hlavní, oč v příběhu jde, je cosi, co bych nazvala euro-asijským fantasmatem. Jde o střet zcela odlišných kultur, o vzájemnou fascinaci, která je z velké části dílem neporozumění, a právě neporozumění tuto fascinaci svým způsobem umožňuje: to, čemu nerozumíme, co nám tudíž uniká, totiž může absorbovat všechny naše projekce. Do nádoby jménem "Japonsko" (nebo, chcete-li, "Černá Afrika", "Amazonie", "Egypt faraonů") dokáže Evropan natlačit vše, čím sám nesmí nebo neumí žít. A nepochybuji o tom, že Asiat to s námi dělá úplně stejně. Važme si toho, že nemůžeme všechna místa navštívit osobně, že nikdy nepoznáme všechny kultury. Kam bychom pak všechny ty neprožité touhy odkládali.


I já ostatně miluji Japonsko, stejně jako Farrère a zjevně i Jacques Guerlain. Miluji je, a nic o něm nevím. Jen klíčovou dírkou pozoruji svět zcela odlišný od toho mého, opájím se jeho elegantní linearitou, pomalostí jeho rituálů, úsměvem, který patří k nejtajemnějším, protože jej - pro Evropana velmi překvapivě - provází kompletní spektrum emocí. I pro mě je Japonsko fantasmatem, přeludem, prostorem snů.


Obsahuje-li tedy Mitsouko vůbec nějakou japonskost, je jí tato fascinace Japonskem nakresleným jedním dechem a třemi tahy štětce namočeného v červené tuši, jako by samuraj rozsekal třemi pohyby šavle kus rudého hedvábí a ty se snesly na zem jako klidné podzimní listy. Je to fascinace zvláštním druhem tajemné graciéznosti, po níž člověk marně lapá jako po těch vzduchem unášených kusech hedvábí. Nejkrásnější jsou vždy věci zcela nedostupné. Nejkrásnější ze všeho je tajemství.


Mitsouko je, jak už jsem psala na začátku, esencí emocionality. Co tím vlastně myslím? Nejsou snad všechny vůně nositeli emocí? To nepochybně jsou. Dokonce emocí velkých, někdy až obrovských. A někdy nenápadných a něžných. Někdy tančí vysoko jako květ na vodotrysku, a jindy leží jako příjemně ztěžklé tělo v teplé tmě. Pro emoce je ale nejpříznivější jistý okamžik. Emoce vyplavuje zastavení. Osamění. Pomalost. Proto je nejemocionálnějším obdobím v roce podzim se svým barevným zjednodušením, se svým měkkým světlem, s pomalým pohybem všeho dolů. Podzim nádherné tiché zkázy. Melancholický podzim. Odcházení.


Mitsouko ve svém světě. Tekuté zlato, padající listí a temná zeleň těsně při zemi. Foto Irena Kozelská pro Synestesis.

Pokud Mitsouko něčím voní, nevoní-li v žádném případě bitvou ani vášní, pak voní podzimem.


V podzimu je totéž co v Mitsouko, a v Mitsouko je totéž co v podzimu. Jednak zvláštní hřejivá záře, jež vzniká spojením nejzářivějšího tónu vůbec, bergamotu*, a hřejivého koření, hřebíčku* a skořice*. Mitsouko začíná jedním z nejkrásnějších pojednání bergamotu v dějinách parfumérství, neskutečně ryzím a zářivým, a zároveň, navzdory jeho přirozenosti, teplým a přátelským. Bergamot totiž obvykle působí výrazně chladně (třeba oproti takovému hřejivému pomeranči, který je mezi citrusy doslova jeho protikladem). V Mitsouko ne. V Mitsouko je do jeho oslepujícího jasu vkápnuto zlato podzimního západu slunce - už vzpomínaný hřebíček a skořice.


Kromě nádherné iluze měkkého rozptýleného světla nastupuje v Mitsouko velice záhy dojem jehličnatosti. Stále jsem nepřišla na to, jak tohoto efektu Jacques Guerlain dosáhl. Srdce* parfému totiž tvoří květiny - růže*, jasmín* a ylang-ylang* - a legendární tón měkké broskve* tvořený aldehydem C-14 zvaným též gamma-undekalakton. Dohromady - a pravděpodobně ve spojení s nějakým jemně větrovým kořením, snad anýzem* či kardamomem* - však působí, jako byste se ocitli v prostoru nasyceném zlatými kapičkami esence z jehličí a medově sladké jedlové pryskyřice.


Jsem pevně přesvědčena, že tato chvějivá, třpytivě zlatá a zelená jehličnatost je jedním z důvodů, proč působí tento parfém tak silně emocionálně. Má v sobě cosi z kouzelné konejšivosti lesa, z jiskřivého světa skřítků, z vánoční magie stromečku rozvonívajícího se v roji světlušek. To opravdu neříkám pouze já. Slýchám to i od svých zákaznic a čítám na parfémových forech. Jen málo parfémů v lidech vzbuzuje tak hluboké emoce. Jen málo parfémů dokáže lidí tolik dojmout, a některé dokonce rozplakat. Pamatuji si, že na jednom z francouzských parfémových for jistá žena vzpomínala, jak hluboce na ni zapůsobilo, když krátce po smrti své sestry vstoupila do jejího bytu, otevřela její skříň, a vše bylo do posledního vlákna provoněné Mitsouko. Protože tu vůni velmi dobře znám, vím, že nešlo jen o tu krajní životní zkušenost. Nešlo jen o ten pocit osudového rozloučení. Kdyby se obyvatelka onoho bytu voněla svěží ovocnou vůní, celá emoce by byla jiná. Jistě stále velmi smutná a bolestná, ale jinak než v přítomnosti Mitsouko. Mitsouko je totiž jakýmsi velmi těžko popsatelným ztělesněním loučení, jako v tom starém rituálu odplouvání lodi, kdy se mezi cestujícími a těmi, kdo zůstavali na břehu, napínaly tenké stužky konfet tak dlouho, až na jednom či druhém konci vyklouzly člověku z ruky. V Mitsouko je zcela nesporně jistá tragičnost. Není však tíživá ani zdrcující. Je to tragičnost filosofická. Něžná. Smířená. Kdo za život na životě neuvidí tento rozměr, nic o životě neví. Mitsouko je vůní pro ženy, které vědí.


Mitsouko končí ve svém působivém vonném vývoji západem slunce ve stichlém lese. Její základ* tvoří dnes už mýtický akord větvičníku*, labdana* a vetiveru*, základní stavební kámen chypré vůní a pověstný tón podhoubí: ano, přesně tam jsme, v měkkém lesním podhoubí, na polštářích hebkého mechu a v téměř úplné tmě.



Dries Van Noten své modely stříhá zjevně z šantungu, brokátu a sametu, které rostou po metrech v tajemných hvozdech a ztraceném podhůří. Model 1: kolekce J/L 2006, model 2, 4 a 5: P/Z 2004, model 3 P/Z 2007. Od západu slunce až k úplnému zatmění. Foto via Pinterest.


Co mi připadá klíčové pro pochopení Mitsouko, je skutečnost, že tento parfém nosil Charlie Chaplin.


Charlie Chaplin Mitsouko nosil, přestože dnes tuto vůni najdeme - najdeme-li ji vůbec - v policích s parfémy dámskými. V první polovině 20. století totiž koncept pohlavnosti parfémů nebyl dosud ustálen. Některé se sice jmenovaly "pánsky" a jiné "dámsky" - třeba, opět u Guerlaina, a přímo od Jacquesa Guerlaina, slavná dvojice Violette de Madame ("Fialka pro dámu") z roku 1901 a Mouchoir de Monsieur ("Kapesník pro pána") z roku 1904, které kromě vhodnosti pro to či ono pohlaví své nositele instruovaly také v tom, jak se chovat: dáma měla vonět jako křehká květinka a pouze zblízka jako kytička fialek tisknutá k hrudi, a pán, ten ať si raději navoní jen kapesník. Pohlavní konotování je zkrátka plodem měšťanské kultury, která je z definice úzkoprsá, prudérní a restriktivní. Pro toho ano, a pro toho ne. Tak a tak, a tak a tak ne. Takový Charlie Chaplin nebyl. Takový není žádný skutečný umělec, byť by vyrostl u stolu s upjatými měšťáky.


Že Mitsouko nosil Charlie Chaplin mi připadá velice důležité proto, protože právě Charlie Chaplin (spíše než třeba nádherná Ingrid Bergman nebo Ava Gardner, které ji nosily také) dle mého názoru dokonale ztělesňuje ducha této nenapodobitelné, nenahraditelné vůně: její něžnou podzimní křehkost, introvertní melancholičnost i jakousi nečekanou sílu, jež z ní diskrétně sálá a již bych nazvala všemocí laskavosti.


Emocionálnost Mitsouko vidím na fotografii Charlieho Chaplina z němého filmu Kid z roku 1921, kde tulák Charlie sedí na schodech s Kidem, malým nalezencem. Existuje ještě jedna téměř identická fotografie, tentokrát z filmu Psí život z roku 1918, kde Charlie sedí s malým pejskem.

Matrjošky. Velká, menší... Chybí ještě pes. Foto z filmu Kid (Charlie Chaplin, 1921) via Pinterest.

Dítě i pes jsou ve skutečnosti Charlieho dvojníky. Charlie, Kid i pes jsou jeden. Žije v nich stejná podstata. Skřítek.


Kdo je skřítek?


Skřítek je malý. Nezáleží na tom, jak je velký. I když je opravdu hodně velký, je malý. Žije totiž něčím, co je vlastní malým. Dětem a psům. Skřítek se může smát, dělat lumpárny a rozesmívat druhé, ale někde pod touto vrstvou šaška, elegantního komika, nedostižného sebeironika, hučí hluboko pod zemí tlumený proud lítosti. Něco je mu líto. Skřítek, ať už je jím dospělý, dítě nebo pes, je v hloubi duše melancholický a je si velmi dobře vědom tragičnosti života, protože se jí každý den dotýká a ona jeho. Jeho lítost sahá velice hluboko, vlastně si ani nevzpomíná, kde se vzala a proč. Ale nesnese pohled na to, jak někdo zneužívá něčí slabosti nebo bezelstnosti. A přitom pokaždé, když je zneužito jeho slabosti nebo bezelstnosti, cítí se sám velice malý, propadá se v čase někam jinam, hrdlo mu svírá stud a nemůže popadnout dech, jako by mu někdo vklínil maličký hrudní koš do svěráku. Kdyby byl mohl přestat věřit, že svět je dobrý, že zlo v něm je vždycky náležitě potrestáno a že dobro je láska, byl by si mohl prostě říct, že ten, kdo ho zahanbuje, se mýlí. Ale to by jeho svět přestal existovat. Explodoval by zevnitř a proměnil se v prach. Najednou by neměl kam jít. Stal by se tulákem. A tak se musí mýlit on. Pocit křivdy překryje vina a velice zvláštní pocit lítosti, o němž člověk vlastně neví, kde se vzal. Něco totiž získal a něco nenávratně ztratil. A tajemný úsměv se stane - pro Evropana velmi překvapivě - projevem kompletního spektra jeho emocí.


Japonské umění kincugi. Jizvy zcelené zlatem. "Ve všem je prasklina, a právě tudy dovnitř proudí světlo." (Leonard Cohen). Dovnitř i ven. Foto via Pinterest.

Skřítkové pak tuto svou vinu odčiňují celý život. Zachraňují opuštěné psy, léčí děti - i ty velké - nebo je učí na oko češtinu nebo matematiku, ale ve skutečnosti jim ukazují, jak mít všech pět pohromadě, nechovat se jako čuně a jak být v hlavě samostatný. Také zachraňují světové kulturní dědictví a mají na sebe vždy velmi vysoké nároky. Brzy vstávají, pozdě chodí spát a rozhodně si myslí, že by měli dělat víc. Kdyby ale dělali jen polovinu toho, co dělají, i tak by to bylo víc než dost.


Skřítkové se také z hloubi duše bouří proti cirkusům, zoo a klecím, do nichž se zavírají ptáčci, proti všem místům, kde jsou malí okrádáni o svou přirozenost a o prostor k růstu a rozepnutí křídel. Skřítkové z hloubi duše nesnášejí zraňující přezdívky, obzvlášť dávají-li je rodiče svým dětem. Skřítkové nemůžou vystát šikanéry, kteří zneužívají svého postavení a jakkoli snižují lidskou důstojnost. Skřítkové nikdy nepochopí, jak někdo může odchytit na ulici potulného psa, dát mu jméno Laika, dva roky se o něj starat a vzbuzovat v něm naději, důvěru a lásku, a pak ho vykopnout na oběžnou dráhu a nechat pojít v samotě a tmě. Je-li cesta za hranice Země dlážděna takovými skutky, pak skřítkové ze všech plic křičí, abychom zůstali sedět doma na zadku.


Skřítkové jsou schopni vyvinout nečekanou energii na obranu druhých. Když ale přijde na ně, obvykle jen prkenně stojí, červenají se a usmívají. Usmívají se a něco je jim líto.


Je opravdu neuvěřitelné, v kolika lidech vyvolává Mitsouko, nádherný parfém od Guerlaina, právě tento úsměv.


A je opravdu neuvěřitelné, že při setkání s některými lidmi má člověk pocit, jako by se ocitl v prostoru nasyceném zlatými kapičkami esence z jehličí a medově sladké jedlové pryskyřice a v záři všemocné laskavosti.

___



P.S. Jak už jste si přečetli možná mnohokrát, ty záhadné pojmy s hvězdičkou dovysvětluji v Glosáři dostupném z hlavního menu blogu. Věřím, že záhada větvičníku vám nedá spát, a že se tam proto občas potmě vypravíte.


A kdybyste po Mitsouko zatoužili a rozhodli se nedbat mých naléhavých a stále dokola opakovaných rad, že se parfémy nekupují jako rohlíky na Rohlíku a že je třeba je dobře vyzkoušet a několik dní se s nimi sžívat, jinak hážete nemalé peníze oknem, kupte si ji - nenechavci nenechaví - v koncentraci EDP a v reformulaci Thierryho Wassera z roku 2014 nebo jakéhokoli pozdějšího data výroby. Třeba zde. Po výrazně méně zdařilé předchozí reformulaci Édouarda Fléchiera (která je stále v prodeji) Wasser Mitsouko vrátil její zářivost, měkkost i hloubku a dokázal v rámci možností doby obnovit harmonii pohádkového základu z mechu a kapradí, z něhož musel být po roce 2007 vyloučen už zmiňovaný větvičník v původním množství.


A kdybych ještě mohla jakkoli pomoci, napište mi. Moje adresa je níže vlevo.

newsletter

©2019-2020 irena kozelská