jak voní... princezny I

a také o světlé i temné straně nás, českých žen, a o léčení vůněmi a pohádkami


___

Mám dávný, hluboký, niterný vztah k pohádkám. Jsem z dětí, jimž bylo každý večer čteno a které stonaly s Němcovou a Erbenem. Když jsem byla malá a maminka mi naměřila teplotu, po těle se mi rozlévalo teplo. Nejen z teploty, ale hlavně proto, že mě čekaly pohádkové dny a mého dědečka hodiny oddané četby. Když se pokojem nesla slova jako "dvéře", jež se nadto zavíraly "na petlici", byla jsem Tam. Na druhé straně. V pohádce.


Pohádkové časy vrcholily pravidelně o Vánocích, kdy na obou ze dvou kanálů Československé televize běžely pohádky filmové, pastva to nejen pro uši, ale konečně i oči, které si jinak moc pohádkových lahůdek neužily. Bylo jich o třicet let filmové a televizní tvorby méně, byly krásně rozprostřené od Štědrého dne až po Nový rok a byly myslím lepší než dnes. I když vlastně nevím. Televizi nemám už čtvrt století a novou pohádku vidím jen vzácně na návštěvě u maminky. Ale už to nefunguje. Ty nové už na druhou stranu nevedou. Ty staré stále ano. Bůhví čím to je. Možná je třeba vejít do pohádky poprvé v dětském věku, dokud je svět kouzelný Tam i Tady. Možná je k vytvoření velké pohádky potřeba velkého tvůrce, velkého intuitivce, protože jen velcí intuitivci umí intuitivně oddělit pohádkové zrno od nepohádkových plev a držet se oné nepopsatelné, neuchopitelné, mlžné pohádkovosti, jež je dostatečně popisná i dostatečně nepopisná, aby bylo možno jí rozumět tisíci různými způsoby, podle toho, co člověk právě prožívá. K vytvoření velké pohádky tak musí mít jeden smysl pro pohádku. A to je obrovský, obrovitánský dar. Jen se o něm příliš neví.


Nosí vodníci v zimě šálu? A víly? Jestlipak při měsíčku bruslí? Jakmile do toho zamotáme šálu, brusle a okurky, pohádka se rozplyne jako pára nad hrncem. Pohádky si žádají jisté vážnosti a závažnosti. Dnešní všudypřítomná pitvořivost je pro pohádku spolehlivým zabijákem. Foto via Pinterest.

Co je to vlastně pohádka? Pohádka je trochu jako šachová hra. Koho by napadlo tahat na šachovnici osla nebo studnu nebo přizvat třetí barvu? Podobně i pohádka má své figury a pravidla. Není třeba představovat prince ani čarodějnici. Jejich osud je vepsán už v jejich jméně. Nomen omen. A všichni také vědí, že pokud proběhly dvě zkoušky, přijde ještě třetí. Všichni to vědí, ale tvůrci moderních pohádek ne. Ti bohužel nevědí, že do pohádky patří posel, nikoli ovšem pošťák, ačkoli mají podobné poslání. Zatímco posel je totiž kategorií pohádkového bezčasí a nádobou připravenou přijmout nejrůznější obsahy, pošťák jede na kole nebo sedí za přepážkou a večer loví okurky z velké zavařovačky. A je po bezčasí, univerzálnosti a významové mnohosti. Je po pohádce.


Pohádky patří ke slovesným tvarům, jež nám umožňují prožívat všeobecně sdílené zkušenosti. Pohádkové příběhy rozehrávají hry, partie - abych se ještě jednou vrátila k přirovnání k šachům -, jež v jisté hloubce sami prožíváme, a to v kterémkoli věku. Proto tak magicky přitahují nejen děti, ale i dospělé. Pohádky jsou bez přehánění jako drogy: navozují jiný stav, jiný čas, jakési zvláštní plutí prostorem, nadnášení i propadání se, a silně se podobají zážitkům, jež popisují lidé po požití omamných látek. Pohádky nás odvádějí kamsi hlouběji i výš, dávají nám vhled i nadhled a vedou nás pod a nad kauzalitu zkušenosti a nevěřící tomášovství někam, kde stačí dva body, aby z nich člověk zcela samozřejmě vytvořil kruh. Princ a princezna. Princ a princezna se přes šachovnici musí dostat k sobě, a než se tak stane, to se panečku uděje věcí! Smysl pro pohádku je smyslem pro vytváření kruhu. Celku. Celistvosti. Pohádka vytváří nádherné napětí, jež je a musí být překonáno dokončením kruhu. Teprve až se každá postava a věc dostanou podle pravidel na svoje místo - zloduch do pekla, zlaťák k chudákovi, princ k princezně -, získáme pocit úlevy, katarze, a můžeme vypnout televizi, zavřít knížku a jít žít své obyčejné životy Tady. Pohádka musí být dovyprávěna. Kruh musí být uzavřen. Pohádka je magická zejména tím, že musí dojít svého završení a potřebuje k tomu posluchače, diváka, protože teprve v jeho mysli se ten zázrak stane. Toto pohádkové "nic" nás má zcela ve své moci.


Dnes bych vám chtěla vyprávět, jak voní princezny. Přemítání nad tím, jak kdeco voní, od euforie přes kapoty veteránů až po zlato, je neškodný zlozvyk, který ve mně rok od roku sílí: neustále někomu v duchu vybírám vůni, bez ustání překládám duše do vůně, a princezny se k této půvabné hře tak krásně hodí! Princ a princezna jsou totiž jedním z archetypů hrdiny a hrdinky a to je, domnívám se, něco, co, podobně jako pohádka, řídí naše životy, aniž bychom o tom měli vůbec tušení. Každý den se mi totiž potvrzuje, že své životy žijeme jako příběhy, že v nich podvědomě hledáme zápletky - zauzlení - a katarze - rozuzlení -, a že v těch příbězích hrajeme různé role: hloupých Honzů, malých mořských vil, Bab Jag i vodníků. Vlastně mi nikdo nevymluví, že dobrý život je ten, kde odhodíme převleky, chopíme se své bytostné role a přes dobré i zlé jdeme tam, kam musíme. Obvykle tam a zase zpátky. Ale vrátíme se proměněni. Proměněni k lepšímu, i kdybychom se na cestě potkali se zloději, draky a zlými královnami.


Jste-li intuitivec či sensorik, jedna či druhá ze dvou psychologických kategorií dle C. G. Junga, zjistíte složitým a nespolehlivým testem MBTI nebo jednoduchým a spolehlivým testem draka. Stává-li se vám na procházce v lese, že to podivně zašumí vysoko ve větvích a vy pomyslíte na draka, pak jste intuitivec a asi máte jisté potíže s praktičtějšími stránkami života. Být sensorikem je proto taky fajn. Tam není třeba řešit nepraktičnost ani nálety draků. Foto via Pinterest.

Věřím, že dívat se na pohádky je léčivé. A totéž si myslím o vůních. Zabývat se vůněmi je léčivé. A v tomto článku bych vám chtěla ukázat, jaký smysl má udělat obojí zároveň. Dívat se na pohádku a vnímat její vůni. Představovat si, jak voní ta či ona princezna. Různé princezny jsou totiž jen různé hrdinky. Jsou to různé podoby ženy, i té vysněné uvnitř v muži. A ta, jež vás vábí - tím, co a jak prožívá, nebo tím, jak voní -, k vám jaksi patří. Vypráví něco z velkého příběhu vašeho života. Zkrátka vám chci tímto princeznovským zamyšlením ukázat, co pro sebe můžete udělat, když věnujete svůj čas, energii a moc smyslů volbě toho správného parfému. V nesprávném parfému - a tudíž nesprávném příběhu - totiž v konečném důsledku může Chytrá horákyně prožít život Šípkové Růženky, a zaspat tak tu pasáž, kdy je třeba předvést ducha i tělo v rybářské síti. Může se minout s tím pravým, a místo Krále s velkým "K" dostat princátko. A to přece vůbec není totéž. Z podceňování pohádek a vůní může vzejít mnoho škody.


Tak pojďme na to.


Vybírám ty "svoje" pohádky - své nejoblíbenější -, dovolíte-li. Ale třeba se v nich najdete i vy. A třeba jen uvidíte, jak se dá nad pohádkami a vůněmi zamýšlet. To bude úplně stačit.


Kromě níže uvedených patří k mým nejoblíbenějším i další - Pyšná princezna, Sůl nad zlato, Princezna se zlatou hvězdou, Jak se budí princezny nebo Princ Bajaja. Dnes jsem ovšem vybrala záměrně tři, jež spojuje táž filmová představitelka, Libuše Šafránková. Jednak nepochybuji o tom, že Libuše Šafránková má to, co jsem výše nazvala smyslem pro pohádku. To totiž, jak už jsem psala v úvodu, každý nemá, a nemá to ani zdaleka každý herec, ba ani každá pohádková princezna. Libuše Šafránková má krystalickou princeznovskou archetypálnost i osobitá zákoutí, má naléhavou, interpelující citovost, má dar odvyprávět pohádkový "oblouk": začít jako někdo a skončit jako někdo jiný. Metamorfovat. Kolik princezen je přitom plochých a "barbínovitých"! Nevěříte jim, co říkají, ba dobře víte, že tomu, co říkají, vůbec nerozumí. Porozumět hlubinám pohádky je velmi těžké, nenaučitelné. Buď to v sobě máte, nebo nemáte. A tato žena to v sobě má. A tím druhým důvodem, proč jsem třikrát zvolila touž tvář, je právě to, že jde o jednu tvář. Jde o jednu tvář a tři radikálně odlišné postavy. To abyste pochopili, jak nedůležitý je svým způsobem vzhled, rysy, povrch. Nebo spíš jak se proměňuje působením nitra, jak nitro prosakuje v pohledu, držení těla, dynamice chůze, sklonu hlavy, oblouku obočí, v gestech rukou, a tudíž že parfém, vůni, nikdy nemá smysl ladit na cokoli jiného...


... než na tón vaší duše.



Tři oříšky pro Popelku (Václav Vorlíček, 1973)


Tato pohádka bohužel velmi utrpěla národní mánií a sklonem Čechů k pohádkovému přejídání. Měli by ji pouštět ne tím víc, čím víc po ní voláme, ale naopak tím méně. Bulimickým vztahem k Popelce totiž ztrácíme schopnost vnímat její poselství, které je tak trochu příběhem české ženy, českého ženství, české ženskosti.



Kdo je vlastně Popelka? Popelka je na začátku Oběť. Oběť nepříznivého osudu. Oboustranný sirotek, zlá macecha, zlá sestra. Dřina a otročení. Popelka je ovšem také Nezlomnost. Stále mě s nezmenšující se silou dojímá, jak to osudem zkoušené děcko žije z přátelství s koněm, voříškem a se sovičkou a jaká burcující síla z ní tryská, když se projíždí sněhem na sněhobílém koni a pod nohama se jí plete psík a nad hlavou houká malý boubelatý dravec. To jí najednou celý svět leží u nohou! Popelka pro mě voní jako první parfém Miu Miu - jmenuje se stejně jako tato značka, takže je třeba jej hledat pod legračně znějícím názvem Miu Miu Miu Miu. V tomto parfému taje sníh, "popelaví" a proměňuje se ve zvonivý lán porcelánových zvonečků rašících z kypré černé země, zvonečků matného zrna jako porcelán bez glazury, jako sníh v posledním vzedmutí síly, který sléhá, ledovatí a sesedá se v křehkou vrstvu slepnoucích krystalů. Miu Miu voní vlaze a stříbřitě jako poslední sněhové krusty, jež propichuje mladá tráva, svěže a sladce jako tváře zrůžovělé mrazem. Akord sametově trávové konvalinky* a akigalawoodu* vonícího po jemně kafrovitém pačuli* a pepři* šlehajícím kůži jako mráz překládá věrně do vůně ducha Popelky i předjaří a dokazuje, že v žádné fázi roku není ve vzduchu tolik jara jako ve vrcholící zimě a že v žádné duši není víc života, než rozhodne-li se vzbouřit proti strádání.


Synestetické koláže zde a níže Irena Kozelská pro Synestesis.

Co je rubem Popelčiny nezlomnosti? Tak schválně. Nezdá se vám na té pohádce něco divné? Není Popelka pro prince, který se potlouká od ničeho k ničemu, až moc dobrá? Musí mu skoro podrazit nohy, aby si jí vůbec na plese všiml, pak mu dokazuje, že není lepší střelkyně, ale přímo střelec, a nakonec mu jde vstříc rovnou ve svatebních šatech, jako by vlastně nezáleželo na tom, jestli její hádanku princ uhodne nebo ne. Nemůžu se zbavit pocitu, že Popelka se snaží až příliš a na nesprávných místech. Popelka stále ostatním dokazuje, že za něco stojí. Že to ustojí. A to není dobře. Dokud čekáme, že nás někdo ocení za naše bezbřehé snažení, jsme magnetem pro ty, kdo nám zaručeně ani nepoděkují. Jen budou z naší snaživosti ochotně a rádi tynout. Čím méně si nás budou cenit, tím víc se totiž budeme snažit, a to je přece přesně to, co chtějí. Není to tak trochu model české ženy fárající na všech frontách? Za bankovní přepážkou, u plotny, v tělocvičně? Z Popelky si beru toto ponaučení: pokud každé setkání s Dotyčným či Dotyčnou - Princem nebo Macechou - končí tím, co bylo špatně, zatímco to dobré nestojí ani za vzdech, beru nohy na ramena. Prince a Macechu bezpečně poznáte podle toho, že se navzájem podporují. Budou vám říkat: "A co bys chtěla? Myslíš, že je to někde lepší?" Pokud máte sklon jim uvěřit, vaše temná popelkovitost už značně pokročila. Tučná Macecha už se pohodlně rozložila na kanapi přímo ve vaší hlavě. Chce to hluboký nádech a výdech a důkladně se navonět Miu, nejmíň čtyřikrát (Miu Miu Miu Miu, možná i o jedno Miu navíc), naskočit na bělouše a pádit tam, kam chcete a kde to nemůže být než lepší. Protože lepší to nebude, dokud neuvěříte, že může být. A to si pište, že může! Po zimě přece vždycky přijde jaro.


Ale pojďme dál.



Princ a Večernice (Václav Vorlíček, 1979)


Držím se chronologie vzniku jednotlivých filmů, ale stejně tak bych touto pohádkou mohla začít nebo skončit. Proč? Protože její hlavní postava, Večernice, JE Pohádka. Večernice se zjevuje na rozhraní světla a tmy, dne a noci, přináší úlevu, spánek a sen - změněné vědomí - a do snu vypráví příběhy. Večernice, sestra Živlů - Slunce, Měsíce a Větru -, je z ranku bohů, je ženským poslem Jiného světa - možná Onoho světa, kde se spí věčně - a mostem mezi Tady a Tam. Jak voní Pohádka? Pro Hvězdu oblečenou ve stříbřité a modré se přímo nabízí modrá hvězdička. Angel Thierryho Muglera. Ale není to jen vnější podobností.



Vlastně mi trvalo velmi dlouho, než jsem ten parfém pochopila. Vlastně jsem ho pochopila teprve ve chvíli, kdy jsem začala promýšlet tento článek. Angel je první gurmánský*, tedy sladkostmi inspirovaný parfém v dějinách parfumérství, a to je skupina, k níž osobně nemám příliš blízko, přestože znám nádherné gurmánské parfémy a pracuji i s takovými. Moje zdrženlivost plyne z jednak ze sladkosti samotné, protože ta mi lahodí jen zřídka, ale především z masivní rozšířenosti tohoto typu vůní. Gurmánské parfémy totiž představují jeden ze dvou převládajících trendů posledních dvaceti let. Trend, a tudíž monotónnost. O tom už jsem psala mnohokrát. Poslední dvacetiletí se v parfumérství nese ve znamení buď intenzivní svěžesti, nebo, jako v tomto případě, intenzivní sladkosti. Co to o nás ženách vypovídá?


Podívejme se možná nejprve na Angela a na Večernici. Jak už jsem psala jinde, Angel v prvních letech po svém uvedení na trh v roce 1992 nevzbudil větší zájem. Na svou dobu působil zjevně příliš podivně, cizorodě, nepochopitelně: do té doby mezi parfémy neexistovalo nic tak sladkého a směs tónů evokujících pouťové dobroty - cukrovou vatu, turecký med a proslazené ovoce - v kontrastu se zemitým, po sklepní plísni vonícím pačuli* vzbuzovala otázku, kam takovou vůni vůbec nosit. Pro koho se vůbec hodila? Nakonec se ukázalo, že pro velkou část dámské populace, protože angelovitost - spíš než Angelu se totiž daří jeho méně zdařilým kopiím - dnes nosí, odhaduji, tak polovina žen používajících parfémy. Přičemž gurmánské vůně tvoří jednu z podskupin jedné z osmi skupin vůní! Tedy méně než jednu z osmi možných poloh!



Angel je ovšem nádherný a voní opravdu jako sladký sen. Pačuli v něm tvoří nezbytnou kulisu hluboké sametové noci a sladkost dětských lahůdek mu dodává konejšivou útěšnost blaženého snění. Proč píšu, že jsem tuto vůni pochopila až teď, s psaním tohoto článku? Protože mě vždycky zaráželo, proč je parfém na bázi pryskyřic* (tak se tvoří iluze táhlých laskomin) vyvedený v naprosto nesouvisejícím, "nesynestetickém" obalu. Pryskyřičné vůně se obvykle tónují do hřejivých koňakových barev, protože skutečně evokují vůni drahých ambrových nápojů - brandy, whiskey a podobných prohřívadel. A tady najednou vidíme flakón, který jako by upadl ze skleněného lustru. Kus křišťálu. Ledový krystal. Chlad. Je to koncept zcela protikladný. Teprve s Večernicí mi to ovšem došlo: toto je králičí díra. Zde se propadáme do jiné dimenze. Ve flakónu tvaru hvězdičky je... Pohádka.


A co Večernice a její stín? Ten vidím právě v této klamnosti. V šalebnosti snu. V onom stavu opojení, v opájení, zamlžení smyslů, který sen přináší. Vidím ho ve scéně, kdy se princ Velen chvástá, jak statečně zahnal Mrakomora, protože neví, že mu stáli za zády jeho mocní švagři. "No jaký jsem?" "Úžasný," přikyvuje Večernice. Toto je obchod, který vzniká mezi některými ženami a muži. Mezi českými ženami a muži dokonce platí za jeden z návodů na spokojený vztah (nanejvýš výmluvná je scéna z filmu S tebou mě baví svět, kde Eliška Balzerová instruuje Zdenu Studénkovou, že "v muži je třeba ctít bytost vyšší a zkušenější", ale za zády svého manžela o něm mluví jako o dalším dítěti do počtu). Taková žena se za mužem krčí, a ačkoli je sama mocná a dobře to ví - jako tato sestra bohů -, předstírá slabost a potřebu ochrany. Trochu je možná toho mámení potřeba, dělá život sladším, ale pokud je ho příliš, vzniká kritický rozpor mezi tím, co si partneři říkají a co si ve skutečnosti myslí, nemluvě o tom, že v takovém vztahu žena mužem nedůstojně manipuluje za hozený pamlsek, a muž, pokud ho zcela nesežrala vlastní ješitnost, to samozřejmě prokoukne, protože není hlupák, a snaží se pak ženu napálit. Opravdu se chce někomu v tomhle žít? Vyzrálý člověk nepotřebuje slyšet, že je "bytost vyšší" ani se dělat "bytostí nižší". Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj. Ono i s těmi sladkými vůněmi musí člověk zacházet opatrně. Jinak se zalepí do pavoučí sítě cukrové vaty. A proč slaví u českých žen sladké vůně takový úspěch? Jestli se tak trochu neděláme sladšími, než jsme...


***

Taky stále čekáte na pohádku? Zrovna jsem za oknem viděla jeden a půl vločky. Foto via Pinterest.

A ta třetí pohádka? Třetí princezna? Třetí příběh? Tím bude Třetí princ. Můžete si o něm přečíst ve druhé části tohoto textu. Dozvíte se v něm mimo jiné to, že v pohádce Třetí princ je princ jen jeden, stejně jako princezna, přestože princové jsou tři a princezny dvě. Dozvíte se i to, proč se z vnitřních zranění a strachů nelze vyléčit bezbolestně, a konečně i to, proč se jedna polovina českých žen podobá Popelce, druhá Večernici a princezně z Třetího prince téměř žádná. A hlavně se dozvíte, jak se to dá změnit, budete-li chtít.


Druhý díl můžete vyhlížet doma na prahu nebo vložit svou emailovou adresu do políčka Newsletter o dvě dlaně vpravo níže. To políčko není ve skutečnosti políčko, ale "dvéře", jimiž se vchází Tam.


P.S. Myslím, že už jsem Vám dlouho neřekla, že definice pojmů označených hvězdičkou najdete v Glosáři. To jen kdybyste byli zvědaví, co je to akigalawood. Jdu to tam rychle dopsat. Nejpozději zítra nebo za měsíc.

newsletter

©2019-2021 irena kozelská